Z knihy Uzdrav se s autopatií

Astma

Toto je případ z praxe, kdy byl správně rozpoznán relaps.

Bettině bylo 16 let a žila v Bavorsku. Na podzim 2002 ji přivedla její matka. Mluvili jsme spolu anglicky. Dověděl jsem se, že má bronchiální astma. Je zde dědičná zátěž, její dědeček, matčin otec, na astma zemřel. Potíže má již pět let, poprvé se dušnost projevila při odloučení od otce po rozvodu rodičů. Probouzí se v noci a dusí se. Dusí se také při chůzi do schodů do prvního patra, musí si po takovém výkonu lehnout na zem, aby se uklidnila a odpočinula si. Často používá sprej na uvolnění spazmu, který ale působí jen dočasně. A k tomu další léky. Po astmatickém záchvatu je velmi unavena a chronická únava ji provází stále. Trpí také dusivým kašlem. Nemůže už jezdit na kole a chodit do kopce, velmi ji to unavuje a nemůže popadnout dech. Je silně unavena dokonce i po pěti minutách chůze po rovině. Cítí často úzkost, i před drobnou událostí, například před schůzkou s přítelem, kterého vídá denně, nebo před party s přáteli. Je společenská a dost urážlivá. Při první návštěvě jsem jí doporučil pečlivě vybraný homeopatický lék ve vysoké potenci, podaný jednorázově.

Za deset měsíců mě navštívila a referovala o svém vývoji: dýchání se po podání léku dlouhodobě výrazně zlepšilo, v zimě a na jaře, a nebyla vůbec unavena. Ale před třemi týdny se opět všechno zhoršilo (pozor, relaps!). Každý druhý den má nyní znovu astmatické potíže, používá zase sprej i kapky, které předtím nepotřebovala. Po záchvatu ji bolí hlava (pohyb symptomů dovnitř, mozek je vnitřní orgán, jde to tedy proti Heringovým zákonům). Je unavená. Kašle. Probouzí se v noci, spánek je zhoršen (zhoršení psychiky, vnitřní problém). Dal jsem jí autopatickou lahvičku a doporučil, aby si v ní naředila svou vlastní slinu pěti litry vody.

Další kontrola proběhla telefonicky tři týdny po užití. Řekla mi, že se dýchání zlepšilo, dušnost přešla. Kašel ale ještě přetrvával. Hned po podání se projevila jednorázově bolest hlavy, kterou znala z dřívějška (reverzní starý symptom).

Dva měsíce po podání hlásila, že je kašel již jen mírný a neprojevuje se jako předtím po každé námaze. Neprobouzí se v noci. Netrpí vůbec dušností. Neužívá sprej ani jiné léky. Ještě jednou ji bolela hlava, na což vzala acylpyrin. Bolí ji nyní obě kolena, potíž, která se u ní v dětství občas projevovala (symp­tomy uvnitř vymizely, na povrchu, kolenou, se zhoršily, jde to tedy „zevnitř ven“ podle Heringova zákona, zároveň se jedná o reverzní starý symptom).

Šest měsíců po podání oznamuje její udivený otčím: je pilná a nadšená pro práci, což bylo dříve neslýchané. Dokonce doma a zejména ve svém pokoji uklízí, což dříve odmítala. Je na tom daleko lépe psychicky a má vtipné postřehy o lidech. Nemá žádný kašel ani neměla dušnost. Je čilá. Kolena ji už nebolí.

Osm měsíců po podání: je bez problémů, je pilná a velmi vytížená jak školou, tak společenskými událostmi.

Jedenáct měsíců po podání telefonuje otčím: dýchání má stále dobré, nekašle ani není unavená, ale v poslední době se opět poněkud projevují bolesti hlavy a je opět „protivná“ (bolesti hlavy signalizují, že potíže už začínají vstupovat dovnitř, je porušen Heringův zákon, jedná se o návrat již vyléčené vnitřněji uložené potíže – čili: relaps, konec účinku předešlé dávky). Doporučuji, aby použila k novému ředění v autopatické lahvičce, kterou jí posílám poštou, deset litrů vody. Opět uběhla řada měsíců. Nedávno mne její matka a otčím navštívili kvůli vlastním potížím a řekli mi, že je v pořádku. Intenzivně sportuje. Není co léčit.1

Rozpoznání relapsu, jak jsme právě viděli, není v mnoha případech až tak složité. Důležité je, nerozhodovat se o dalším podání jen na základě momentálního krátkodobého stavu. Stav, jak už víme, vždy trochu nebo i více kolísá. Je třeba počkat týden, čtrnáct dní, pozorovat, zda se nejednalo o krátké dočasné zhoršení. Mohlo jít jen o „léčivou krizi“ nebo o aktuální reakci na nepříznivé podmínky – psychické, např. v zaměstnání, vnějšího prostředí, např. zvýšené znečištění vzduchu, atp. Jednodenní nebo třídenní zhoršení nemusí ještě nutně znamenat ukončení účinku předchozí dávky, neboli relaps. Vždy zkoumáme, zda se případ stále ještě vyvíjí či už nevyvíjí podle Heringových zákonů. Vždy pomyslíme na náš graf. A přípomínáme si také ono: Čekej a pozoruj.

6. Doba účinku jedné dávky

Obecně platí, že čím vyšší stupeň zředění, potence, tím delší doba působení. Vždy podáváme jen jednu dávku na dlouhou dobu. Ta rozezní spirituální jemnohmotné organizační centrum v jeho původní zdravé melodii, která se pak šíří do organismu v průběhu týdnů a měsíců po podání. Nejkratší zaznamenaná doba účinku byla 3 měsíce, a to i při použití jen jednoho litru vody (potence 40 C) v autopatické lahvičce. Nejdelší zatím pozorovaná doba účinku od podání až do počátečních signálů relapsu byla kolem dvou let. Autopatie je však praktikována teprve tři roky. Předpokládám, na základě zkušeností s homeopatickými konstitučními léky působícími stejnými cestami, že při delší dobu pokračující autopatické harmonizaci je možno dosáhnout velmi dlouhodobého (řadu let) až trvalého účinku jedné dávky (vyléčené potíže se nevrátí). Některé mé nejdéle sledované autopatické případy tomu nasvědčují.

Průměrná doba účinku se na začátku autopatické harmonizace pohybuje mezi pěti a deseti měsíci. Po druhém a dalších podáních, po zvýšení množství vody, se ještě prodlouží.

Celková spotřeba autopatických lahviček (určených pro jednorázové použití – viz dále) se dá tedy v průměru očekávat takto: jedna až dvě v prvním roce, jedna v druhém roce, dále jedna za řadu let.

7. Urychlení harmonizace

Častější opakování dávek, než je nutné podle uvedených pravidel, nevede k urychlení pozitivního vývoje. Organismus po podání autopatického preparátu dělá vše, co je v jeho silách, aby se zlepšil. Nelze jej popohnat bičem.

K urychlení vývoje je však možné odstranit z cesty některé překážky. Překážkou, brzdou pozitivního vývoje, může být jakýkoliv vnější vliv, vstupující do organismu jako rušivý element. Např. chemické látky a produkty, ať už přicházejí do organismu z prostředí, nebo jsou užívány záměrně. Velká zátěž nevhodnou stravou, například příliš sladkými, příliš tučnými a příliš slanými pokrmy. Příliš mnoho alkoholu. Drogy. Pobyt v silně stresujícím prostředí.

Autopatie může dát člověku sílu, potřebnou ke zvládnutí a odstranění vnějších překážek. Nebo to vývoj přinese úplně sám. Například jistá paní mi jako jednu ze svých vlastností uvedla závislost na čokoládě. Musela mít nejméně dvě tabulky denně. Ke svému údivu si již první večer uvědomila, že chodila od rána, kdy užila autopatický preparát, bez povšimnutí kolem nakousnuté tabulky čokolády. Později čokoládu jedla, ale umírněně.

Jiný příklad: Jedna klientka marně a dlouho sháněla odpovídající zaměstnání. Byla z toho zoufalá a velmi ji to stresovalo. Brzy po užití potence 3 M (3 000 C) autopatického preparátu dostala najednou hned dvě velmi výhodné nabídky. Stres se výrazně zmírnil.

Podporou autopatické léčby je zdravý způsob života. Každý ví nebo tuší, co to je: více pohybu, více zeleniny, méně jedů, více lásky k druhým, více spirituality či meditace (pokud máte zájem)… atp. Neznamená to však, že máme začít okamžitě po podání namáhavě měnit své zvyky a vše, co jsme dosud dělali. Ty se začnou případně měnit samy, pozvolna, s tím jak harmonie začne vstupovat více a více do našeho neharmonického života. Je dobré se tomuto trendu nebránit.

Pokud se nám nepodaří odstranit některé překážky, nebo v nich dokonce máme zálibu a nechceme se jich zbavit, nebo nám to prostředí nedovolí – nemá to zásadní význam. Harmonizace často „obteče“ překážku a jde dál. Snad trochu pomaleji, než by mohla, kdyby překážka nebyla.