Vyléčení našeho psa autopatií

S autopatií jsem se setkala poprvé při studiu na homeopatické škole pana Čehovského. Dnes už vím, že to nebyla náhoda, neboť, když jsem na škole poprvé uslyšela o pozitivních účincích autopatie, řešili jsme v té době zdravotní problém jednoho z našich psů, Rhodéského Ridgebacka.

Vše začalo tím, že se mu v pěti letech objevily dvě velké plochy na zádech, kulatého tvaru, kde mu vypadala srst. Poté mu během čtrnácti dnů vypadaly všechny drápy. Muselo to být pro Edwarda, tak se náš pes jmenuje, velmi bolestivé, protože nechtěl vůbec chodit. Prodělali jsme velká vyšetření u veterináře, kde bylo našemu psovi diagnostikováno autoimunitní onemocnění Idiopatická symetrická lupoidní onychodystrofie. Toto onemocnění se projevuje postupným vypadáním všech drápů, které bývá provázené i vypadáním srsti v malých okrscích. Při vyšetření krve byla zjištěna nedostatečná činnost štítné žlázy a akutní pankreatitida. Veterinářem byla stanovena nejprve léčba antibiotiky a poté pravidelné podávání kortikoidů a hormonální léčba.

V té době jsem již absolvovala studium autopatie a tak jsem se rozhodla pro tento alternativní způsob léčby. Léky doporučené veterinářem jsme zatím nepoužili. Na základě pravidelného aplikování autopatického preparátu odebraného z psova dechu a poté i ze sliny jsme posílili jeho vitální sílu tak, že mu během půl roku  drápy dorostly, vypadaná srst mu začala opět růst a hodnoty hormonu T4 štítné žlázy se vrátily do normy. Běžná hodnota hormonu T4 bývá u psů 20-46 nmol/l. Na začátku diagnostikování autoimunitního onemocnění měl Edward hodnotu T4 9,2 nmol/l.

Autopatii jsme Edwardovi nejprve aplikovali každý druhý den, pak jsme začali intervaly prodlužovat a zůstali jsme na aplikaci 1x týdně. Po 4 měsících jsme přešli na autopatii 1x měsíčně, kterou jsme psovi aplikovali ještě dalšího půl roku. Velmi cenná rada byla pro nás to, abychom autopatickou lahvičku před odebráním preparátu dali na chvilku do ledničky. Díky tomu, jsme pak přesně věděli, že Edward do lahvičky dýchnul (lahvička se orosila). Náš pes zřejmě věděl, že mu autopatie pomůže, protože s námi dobře spolupracoval.

Pes se zcela zotavil, druhé drápy má ve velmi dobrém stavu (viz foto). Autopatii jsme mu zopakovali v 10 letech, kdy ho trápilo prochladnutí a dnes ve svých téměř 14 letech je tu stále s námi, zvědavý a aktivní. Z reakcí lidí, kteří nás potkávají na procházkách, bych ráda zmínila, že málokdo věří, že je mu 14 let. Plemeno Rhodéského Ridgebacka se běžně dožívá okolo 12 let.