Tak krátká zkušenost, tak silná změna

Mé sdělení je možná předčasné, protože moje zkušenost je opravdu malá a hlavně krátká. Chtěla bych jenom zdůraznit dvě věci: 1) po vařeném dechu jsem od první noci spala jak už roky ne, ráno jsem byla ve svém těle „jako ve vatičce“ a 2) po Práně 5 se mi „rozjasnilo v hlavě“ a konečně jsem podala výpověď v jednom ze svých tří zaměstnání.

Jestli vás to zajímá a máte opravdu dostatek času, můžete si to tu přečíst od začátku: Na YouTube jsem sledovala  videa, která natočil Jiří Čehovský a koupila jsem si všechny tři jeho knihy. Potom jsem si koupila čtyři lahvičky a čekala jsem, komu se udělá nějak špatně, aby to stálo za to.

Dva dny před Silvestrem 29. prosince jsem hlídala svojí milovanou vnučku Aničku, měli jsme spolu krásné odpoledne a večer, chci tím říci, že jsem neměla žádný stres ani nějaké rozčilování. Kolem jedenácté  hodiny jsme už ležely v posteli a pořád jsme nemohly usnout, pořád jsme si měly co povídat a já jsem pocítila krutou bolest hlavy. Tu bolest jsem se snažila utlumit analgetiky , konkrétně jsem měla pouze Algifenové kapky a ucucla jsem postupně asi centimetr z lahvičky, ale nepomohlo to a bolest se stupňovala tak, že jsem byla ráda, když jsem na mobilu vymačkala 155 a s dispečerkou jsem dokázala probrat možnost, co bude s vnučkou, jestli mě RZT odveze. Dispečerka mě uklidnila, že sanita nás odveze obě a vnučka se mnou bude v nemocnici do té doby, než si pro ni rodiče přijedou. Tak se i stalo: obě nás odvezli do Thomayerky do Krče. Pro Aničku si přijela dcera a zeť a mne začali vyšetřovat. První vyloučili cévní příhodu tím, že udělali CT mozku a na něm žádné známky cévní příhody nenašli. Příští den se mladá lékařka pokoušela poprvé o punkci mezi mými bederními obratli, rozpíchala mi bedra, narážela na moje kostěné výrůstky mezi obratli, ale punkci nedokázala. Další den na Silvestra se o to samé pokoušela jiná mladá lékařka – také se jí to nepodařilo. Trochu jsem asi podlehla svým emocím a prohlásila, že ruším svůj souhlas s punkcí. Naštěstí přišel starší lékař a přemluvil mě, že když se podaří punkce jemu a potom můj mozkomíšní mok bude bez patologického nálezu, tak mě můžou propustit domů na Nový rok : a jemu se ta punkce konečně podařila, v laboratoři  zjistili, že můj mozkomíšní mok je bez příznaků krvácení, tudíž mohli vyloučit krvácení do plen a mohli mě pustit – a na Nový rok 1.1. pustili. Byla to úleva, v nemocnici jsem nemohla spát, protože v noci byl větší neklid než během dne –  přes den byly svátky a naopak v noci spolupacientky chrápaly, nebo mluvily až vykřikovaly ze spaní, nebo nové byly přiváženy tak jako přivezli i mne… a když konečně nad ránem člověk vyčerpáním zdřímnul, tak přišla sestřička odebrat krev, změřit teplotu aj…

Už jsem několik let nebyla pacientkou. Sama jsem lékařka a dívám se na léčebné snahy obvykle pod jiným úhlem. Přestože mi v propouštěcí zprávě doporučovali klid fyzický i psychický, tak jsem si druhý den 2.1. musela přijet pro neschopenky a pak jsem s nimi šla ke své praktické lékařce. Té jsem popisovala, co se mi stalo, že mi v nemocnici dávali do žil různé směsky s analgetiky, až se mi z toho točila hlava, a bolest utlumili. Sice nezjistili, proč mne ta hlava bolela, ale vyloučili cévní příhodu a krvácení do plen. Zeptala se mě, dokdy chci neschopenku a já jsem řekla, že do pátku 11.1. – potud klasická školská medicína.

Ještě 1.1. tedy na Nový rok jsem vytáhla první autopatickou lahvičku a poprvé jsem ji vyzkoušela, udělala jsem si svůj první autopatický preparát v životě, z vařeného dechu. Intenzivně jsem v následujících dnech studovala všechny koupené knihy a v sobotu 5.1. jsem se rozhodla přidat Pránu 5 do jiné lahvičky, dokonce jsem doma našla i roušky. Už hned 2.1. jsem se probudila po úžasné noci, během ní jsem neměla obvyklé křeče v nohách, šla jsem jen 1x na WC a hlavně mě nic ráno nebolelo, byla jsem úplně fit, takže jsem si mohla pro své neschopenky dojet autem. Po P 5 jsem se v neděli 6.1. probudila jakoby s jinou hlavou, bylo mi najednou jasné, že všechny ty kruté bolesti byly z vyčerpání, že řešením je nedělat v mém věku tři práce, ale stačí mi už jen dvě, že musím jedno zaměstnání zrušit a tato bolest hlavy je varováním. Ještě v neděli jsem se rozhodovala, kde výpověď podat: největší stres mám na Klinice ESET, kde dělám sice nejzajímavější práci a vždycky jsem byla hrdá na to, že tam pracuji. Ale dělám tam dva roky to, co by měli dělat mladší, v poslední době i v terénu a stres je tady největší – tak proto výpověď právě tady. Přišla na návštěvu druhá dcera s mladšími vnoučaty, všechno jsme spolu probraly a ona mi vzala výpověď i neschopenky na poštu. Svět byl najednou tak jednoduchý! Chodila jsem po bytě od jedné věci k druhé a připadala jsem si jako v jiném světě. Několik  let, možná deset let jsem nebyla nemocná, neberu žádné léky. Vždycky jsem byla v práci, nebo hlídala vnoučata a v bytě jenom zalila kytky a odfrčela zase jinam. Teď se zastavila všechna kola.  Začala jsem přemýšlet  jakoby pomaleji, důkladněji a s rozhledem.

V pátek 11.1. mi kolegyně lékařka ukončila neschopenky a rychlíkem jsem odjela do Bratislavy na už dávno zaplacené kurzy: v sobotu Autopatie I.  a v neděli Autopatie II. Nedokážu vypsat, jak důležité pro mne oba kurzy byly. Jako by mi ten Zdroj kdesi vysoko nade mnou věnoval na stará kolena nový život! Na konci v neděli mi bylo líto, že tento dříve jen tušený svět prozatím končí. S několika dámami jsem si vyměnila adresy a zalitovala, že jsem ráno propásla možnost říci něco o svém začátku s autopatií. Po příchodu na hotelový pokoj jsem začala psát tento text …jakoby na rozloučenou s kurzem Autopatie, nebo na rozloučenou s přednášejícími? Tolik změn, tolik převratností… jsem lékařka, která mění svůj světonázor, jak  říká Jiří Čehovský svůj „Believe“ a jsem rozhodnutá přidat se k jiným a zkušenějším, kteří mu pomáhají. Zatím léčím úspěšně jenom sebe, ale ono se to samo roztáčí, samo se to organizuje. A mně samotné je tak dobře a klidně, jako když mi bylo dvacet a já teprve začala studovat medicínu. Jsem ráda, že Jiří Čehovský je, jsem ráda, že dělá statečně to, co dělá, skoro mám chvílemi takový pocit, jako bych si ho i s Autopatií vysnila…