Moje cesta k autopatii a s autopatií
Referát byl přednesen na 10. konferenci o autopatii 27. ledna 2018 v Praze.
Pohled do sálu 10. konference. Ilustrační foto.
Můj příspěvek je příběhem obyčejného uživatele autopatie, žádnou ukázkou takzvaně zázračných uzdravení závažných a komplikovaných zdravotních problémů, o nichž zde obvykle slýcháme. Přesto vstup autopatie do mého života považuji za malý, anebo chcete-li možná i velký zázrak. Nechci oslovovat jen přítomné publikum samotné, ale spíše bych rád předal doufám že užitečnou zkušenost těm druhým, jimž je autopatie doporučována a jimž s autopatií chceme pomáhat a také pomáháme. Rád bych přitom z vlastní zkušenosti shrnul pojem přínosu autopatie nejen po stránce fyziologické, ale zároveň i psychologické.
Moje cesta k autopatii nebyla náhlá, nezačal jsem s ní hned. Celý život mi – co se zdraví týče – v podstatě nic nechybělo. Teprve před šedesátkou a zejména po ní se začaly objevovat některé potíže. Určité potíže s nohama jsem předtím sice měl, ale teprve až na začátku léta 2011 – abych tak řekl – naplno propukla artróza v pravém kolenu. Byl jsem zoufalý, při chůzi jsem trpěl velkou bolestí, pohybovat jsem se mohl velmi pomalu, kráčet jsem mohl jen stylem krok sun krok. Za necelého půl roku se situace poněkud zlepšila, navštívil jsem ortopeda, dostal medikamenty a od té doby bral Diclofenac Duo 75 jednou denně, chůze už byla snadnější, o trochu sice pravidelnější a rychlejší, ale přece jen stále pomalá. Kvůli stabilitě jsem začal používat hůl. Můj stav se relativně stabilizoval. Tak tomu bylo – s postupným mírným zlepšováním – po celé následující 3 roky.
Pak přišel závěr roku 2014 a začaly se projevovat potíže s achilovkou na levé noze. Bolest zprvu byla mírná, ale na jaře 2015 už byla poměrně intenzivní. Připadal jsem si někdy až komicky při svém ne zcela bezbolestném pajdání – na pravé noze artrózní koleno, na levé achilovka. V té době se k mým potížím přidaly bércáky, nejdříve na pravé noze, v létě se přidala levá, docházel jsem pravidelně k lékaři na kontrolu a na převazy. Tenkrát panovala nesnesitelná letní horka, která mou situaci jen ztěžovala. Vše kulminovalo na konci srpna 2015, kdy jsem levou nohou při chůzi na hladké mramorové podlaze zakopl o nenápadný kovový výstupek, otočil se o 90 stupňů, stabilitu jsem nakonec vybalancoval, jen tak tak, že jsem se nakonec nesvalil. Ovšem následně bolesti nabraly na síle, chodilo se mi daleko hůř a do levé nohy se přidaly křeče. Tak to trvalo několik dní, až jsem se konečně rozhodl. Dne 1. září 2015 se mi podařilo objednat na mou první autopatickou konzultaci k panu Jiřímu Čehovskému, a ta se uskutečnila o dva týdny později, 15. září 2015. Měl jsem už tehdy k dispozici obě dostupné knihy o autopatii pana Čehovského, a tak jsem si řekl, že než na konzultaci půjdu, nebudu zahálet. Bez velkého rozmýšlení jsem zvolil jednoduchou Korsakovovu metodu s víčkem a hned následující den po sjednání termínu konzultace, 2. září, ji začal aplikovat, a to každý den. Asi dvakrát jsem vynechal, ale dva dny před konzultací jsem při obouvání ke svému nemalému údivu zjistil, že v minulých dnech jsem nevím proč přestal užívat pomocnou dlahu pro achilovku levé nohy a ba co víc, že po obtížích trvajících tři čtvrti roku je bolest ta tam a i dnes mohu konstatovat, že už se nevrátila. Uvěřil jsem v mocnou sílu autopatie realizované i v tak jednoduché formě, jakou je Korsakovova metoda.
Na tomto místě se ovšem musím vrátit do doby přinejmenším o rok zpátky. O autopatii jsem věděl minimálně od podzimu 2014, dokonce jsem navštívil seminář i konferenci o autopatii. Autopatie mi nejen filozoficky, spirituálně a intuitivně, ale i logicky konvenovala, ale, znáte to, dokud není člověku citelně hůře a nějak to takzvaně jde, nic rozhodného nepodnikne. Teprve zhoršování a kumulace starších i nově získaných potíží mě donutila, že jsem autopatii začal brát vážně a hlavně realisticky.
A jak to bylo dál? Na podzim 2015 jsem v průběžném sledu konzultací s panem Čehovským průměrně jednou za 3 měsíce začal na třech litrech dechu bez varu v intervalu jednou týdně, potence byla postupně navyšována o 1,5 až 3 litry, k dechu se přidal var a posléze slina s varem. Většinu minulého roku, téměř až do jeho konce, jsem užíval preparát z kombinace vařené sliny a dechu. O dosažené míře potence a její změně se zmíním později.
Teď přijde to nejdůležitější, a sice otázka, kterou asi i vy máte na mysli, totiž k jakým změnám a hlavně zlepšení v rozmezí těch dvou předchozích let došlo? Na podzim 2015, kdy jsem s autopatií začal, byly mým zřejmě hlavním problémem bércáky. Jednotlivé defekty na nohou se s autopatií začaly rychleji hojit a postupně mizet, takže po Novém roce 2016 se interval jednotlivých kontrol u lékaře a převazů prodlužoval, až v březnu tyto zcela ustaly. Pravda, v létě téhož roku se bércáky po zranění pravé nohy o ostrou hranu – abych tak řekl – vrátily, avšak v nesrovnatelně menší míře v podobě drobného a jen málo mokvajícího defektu, který jsem ošetřoval již bez pomoci lékaře. V první polovině dubna 2017, a to do dneška, vymizely. Také v chůzi, tedy mém dalším „úhlavním“ problému, nastalo pozvolné zlepšování. Mám lepší stabilitu, chodí se mi snadněji a také o něco rychleji. Jsem schopen chůze 2 až 3 hodiny v jednom kuse, v průběhu dne i několika kilometrů. Jistě, bez problémů to zcela není a úplně už asi nebude, ale těším se z výstupu do kopce a sestupu zněj i z chůze po kamenité stezce. Podstatné však je, že zatímco dříve, ještě než jsem začal s autopatií, jsem pro usnadnění chůze musel brát jeden Diclofenac Duo 75 zhruba denně (když jsem ho nevzal tak 3-4 dny, chodilo se mi opravdu špatně), tak nyní již po dlouhý čas se užívání tohoto prostředku zcela vytratilo z mého denního repertoáru. Teď už ani žádné další medikamenty neužívám. Dále jsem se také zbavil několika drobných potíží. Přestala bolet chodidla, zmizela kuří oka, eliminovala se dříve poměrně častá nachlazení. Těch „drobností“ možná bude víc, momentálně si nevzpomínám …
V procesu soustavného, nyní téměř dvouapůlletého užívání autopatie, se také mně osobně potvrdil poznatek o neoddiskutovatelné roli intuice v autopatii. Intuice se do procesu mého autopatického snažení – sit venia verbo, promiňte mi slovo – „vtírá“ stále patrněji. Začalo to vloni na přelomu července a srpna, když jsem se zčistajasna rozhodl, že se z patnácti litrů slina-dech-var vrátím na 13 litrů slina-dech-var. (Mj. se tak potvrdil poznatek o vhodnosti a prospěšnosti dlouhodobějšího užívání potence 13 litrů v případě osob relativně pokročilejšího věku, jako jsem já.) A nezůstalo jen u potence, posléze jsem začal „natahovat“ dosud konstantní týdenní intervaly mezi jednotlivými podáními o několik málo i více dnů a na konci listopadu dokonce až na tři týdny. Moje subjektivní prožívání autopatie přináší – nehledě na zmíněné experimentování – též jistá samovolná překvapení, některá méně, některá více příjemná. Někdy se stane, že den-dva po podání se „nic neděje“, nebo ranní podání přinese úlevu a viditelnou pozitivní změnu, zatímco odpoledne jsem na tom hůře než předešlý den, ale další den se to srovná. Jindy musím konstatovat, že po celodenní činnosti a chůzi se mi na cestě domů později večer jde z celého dne vůbec nejlépe. Překvapivé bývá, že obdobně na konci intervalu, jenž uběhl po celém týdnu od posledního podání, někdy cítívám nebývalý elán a jde se mi skvěle.
V průběhu minulého roku se mj. podařilo upravit si stravovací režim a také svou váhu – shodil jsem určitě 15 přebytečných kilo. Věřím, že i na tom má svůj podíl autopatie. Toho času, od prosince 2017, praktikuji střídavě preparát slina-dech-var a po týdnu dech bez varu, pokaždé 13 litrů. Ani ne po dvouměsíční zkušenosti mohu konstatovat, že zvláště blahodárně působí dech bez varu.
Nyní se dostávám k neméně závažným aspektům mých zkušeností s autopatií, jimiž jsou spolu s fyziologickými problémy nedílně spjaté problémy psychiky, potažmo tedy záležitosti charakteru psychologického. Mým životním problémem bývaly pocity spojené s psychickým nepohodlím – provázely mě obavy, někdy to býval přímo strach a úzkost, což se slévalo v pasivitu a prokrastinační postoje. Podotýkám, že se tak nedělo v míře vyloženě dramatické, nicméně porůznu jsem se potýkal s myšlenkovou i emocionální nerovnováhou a neurovnaností a pokoušel jsem se různými způsoby toho zbavit, zpravidla nepříliš úspěšně a hlavně ne docela. Poté, co jsem se v roce 2008 zbavil závislosti na alkoholu (toho času abstinuji již desátým rokem), se značnou měrou mnohé v mé psychice zlepšilo. Nicméně pořád jsem cítil, že můj boj s emocemi, byť s radikálně nižší intenzitou, ještě trvá. Do mého života vstoupila autopatie a nyní mohu konstatovat, že hlavně v průběhu minulého roku až dosud zřetelně cítím, že s emocemi se mi daří vyrovnávat a zacházet s nimi mnohem úspěšněji než tomu bylo dříve. Prokrastinační problémy výrazně ustoupily. Více si dovedu poručit, jsem rozhodnější. Váhavost ustoupila rozhodnosti. Obavy jakož i vršící se problémy spojené s plněním úkolů a povinností zvládám snadněji a ve výsledku účinněji. Účinněji se také projevuje pomoc čehosi, co nevidíme, ale co pociťujeme a hlavně si přejeme – přítomnost a pomoc intuice. Dokonce se dostavují patrněji uvědomované a prožívané stavy určité energetické i spirituální euforie a poznání. Rád bych na tomto místě poznamenal, že zmíněné kvalitativní změny, které prožívám, v žádném případě nechci zveličovat, avšak evidentně tu přítomny jsou a to je nejdůležitější. A to – podotýkám – jsem ještě ani nezkusil, natož abych začal autopatii z prány, popřípadě jiné metody.
Autopatie také přispěla k pozitivní změně v mém nazírání a vidění světa – jeví se mi v ostřejších konturách, pestřejších barvách ve vnímání lidí, atmosféry a věcí kolem. Ustoupily hněvivé pocity i projevy navenek. Zato pocity a prožitky štěstí, byť třeba „jen“ elementární, se staly trvalejšími, fixovanějšími a intenzivnějšími.
V této souvislosti si dovolím citovat z myšlenek zakladatele a protagonisty tzv. transurfingu, Vadima Zelanda. V českém překladu vyšlo celkem jedenáct jeho knih pod souhrnným názvem Ovlivňování reality, naposledy, v září minulého roku, další kniha Jak se vymanit ze systému. Citováno je z 8. dílu Ovlivňování reality, z kapitoly 26., nazvané Vlna úspěchu: „Někdy jste nesený nadšením, jako byste měl křídla. Jak si v sobě uchovat ten sváteční pocit? Především si ho musíte pamatovat. Je třeba zachovávat v sobě ten sváteční plamínek, mazlit se s tím pocitem. Pozorovat, jak se život mění k lepšímu, chytat se každého stébla radosti, ve všem hledat dobrá znamení. Je nutné každou minutu pamatovat na to, že se zabýváte transurfingem, uvědoměle jdete za svým snem, a tak řídíte svůj osud. Už to samo o sobě přináší uklidnění, jistotu a radost, a tak je svátek stále s vámi. Až se sváteční pocit stane návykem, potom budete neustále na hřebenu vlny úspěchu“. Zkusme v citovaném textu nahradit výraz „transurfing“ výrazem „autopatie“. Myslím, že to rovněž „sedí“ …
Poselství, že autopatie může znamenat překvapivě snadnou a účinnou univerzální pomoc a posílení jak z materialisticky zdravotního, tak z psychologického i spirituálního hlediska, se snažím v mezích své působnosti šířit dál mezi lidmi. Nezřídka se setkávám s údivnými, ba nevěřícími reakcemi, ale sem tam někoho se mi přece jen podařilo získat. I to patří k mým zkušenostem, které hodlám nadále rozšiřovat a veřejně zúročovat a o něž jsem si dovolil se s vámi podělit. Má to pro mé další působení velký význam a já vám proto děkuji za porozumění a za pozornost.
