Jsem vděčná za radost

Referát přednesený na VIII. konferenci Autopatie 2016, konané 30. 1. v Praze 

S autopatií jsem se seznámila na konci minulého roku, kdy jsem ulehla po totálním psychickém vyčerpání do postele se zánětem středního ucha, náběhem na zápal plic a pocitem, že boj, který tady svádím už tolik let (20), postrádá smysl.

Kromě poměrně akutního stavu, ve kterém jsem se nacházela, jsem totiž bojovala s drogovou závislostí, která trvala déle než 20 let. Ačkoliv jsem již zhruba pět let stabilizovaná, svůj boj s odoláváním a zvládáním zátěžových situací jsem vedla stále a byl velmi nepříjemný, protože soupeř byl skutečně velmi silný.

Má závislost a následné pokusy o léčbu s sebou přinesly stavy úzkostí, depresí, nespavost, výkyvy nálad, mánie, různé neurózy, žaludeční potíže, lehčí formy fobií, přejídání, zvýšenou nervozitu (kterou jsem řešila vyšší dávkou nikotinu – 40cig/den) atd.

Uvědomuji si, že permanentní neklid, který jsem cítila, byl pro mne naprosto přirozenou součástí mého života a i když mi v tom nebylo dobře, bylo mi podstatně lépe než v době, než se mi s drogami podařilo přestat. Cítila jsem se ale prázdná…

To co díky autopatii cítím teď je naprosto neuvěřitelné. Boj skončil. Věčný strach a hrůza ze selhání vyměnily pocity radosti a štěstí.

Když jsem loni v prosinci ulehla nemocná s horečkou, dovezl mi jeden pán pomeranče, autopatickou lahvičku a knihu Uzdrav se s autopatií. Prý ať si to přečtu a řeknu mu, co si o tom myslím. Uvědomila jsem si, že jsem o autopatii kdysi něco zaslechla, ale nevěděla jsem o tom zcela nic. A tak jsem začala číst. Ale protože jsem netrpělivá a kniha byla z mého pohledu moc dlouhá, pustila jsem si video jak použít AL, doběhla k číňanovi pro dvě petlahve s vodou a s telefonem u ucha vybalovala AL celá nadšená, že to jdu zkusit. Ve své zbrklosti a touze být okamžitě zdravá jsem samozřejmě přeskočila důležité informace o nutnosti dodržování zásad při používání AL a na známého do telefonu chrlila informace a dotazy všeho druhu.

Velmi neochotně jsem si vyslechla, jak jsem neukázněná a rozhodnuta neočekávat zázraky jsem si šla zase lehnout. Použila jsem ředění 3litry a slinu.

Odpoledne mi bylo podstatně lépe a tak jsem si druhý den ráno autopatii udělala znovu. Příznaky nemoci začaly ustupovat a já jsem se cítila lépe a lépe.

Asi po týdnu jsem si uvědomila, že zlepšení, které vnímám, není zdaleka jen na fyzické úrovni. První, co jsem zaregistrovala, bylo, že se ráno těším na autopatii. Začalo se mi vstávat tak jakoby radostněji. Takže jsem s autopatií pokračovala každý den. Po zhruba dvou týdnech jsem si uvědomila, že začínám cítit ve svém hrudníku radost. Pocit, který jsem si už ani nepamatovala. Ze začátku jsem z toho byla natolik překvapená, že jsem nevěděla, zda to mám přisuzovat autopatii nebo nějaké náhodě. Dnes můžu s jistotou tvrdit, že autopatie udělala zázrak s mojí duší.  Problémy s psychikou se zlepšily o 90%.

V tuto chvíli budu s autopatií začínat třetí měsíc a jsem naprosto fascinovaná. Kromě problémů, které jsem uváděla, jsem zapomněla samou radostí zmínit ještě jednu důležitou věc. A sice, že jsem si asi před pěti lety nahmatala v prsu bulku. Díky rodinné anamnéze a mé neznalosti v té době jsem se s důvěrou obrátila na svou gynekoložku, a co se roztočilo za kolotoč, asi není potřeba popisovat. Naprosto zmatena a šokovaná přístupem lékařů jsem se navzdory jejich závěrům rozhodla odmítnout systémovou léčbu a zkoušela všechno možné i nemožné, abych se onoho útvaru zbavila. Chvílemi se zdálo, že se situace lepší, pak se vždy zase vrátila do původního stavu. Pokaždé před menzes a také vždy při jakémkoliv nervovém vypětí, se boule řekněme nafoukla. Za těch pár let se samozřejmě podstatně zvětšila.

Jak jsem již zmiňovala, díky autopatii jsem začala citít radost. A vnímám ji čím dál tím víc. Když přešla v prosinci má nemoc a já si vzpomněla, že mám vlastně taky tu bouli v prsu, řekla jsem si, že by to mohla být cesta ven. Už tehdy, když jsem na ni sáhla, jsem cítila změnu, ale nevěděla jsem, jestli to není jen mé zbožné přání a tak jsem to raději nechala být. Dál jsem pokračovala každý den se svými 3l a slinou a bylo mi opravdu nádherně. Pak si vzpomínám, že jsem jeden den vynechala a opravdu jsem se ten den necítila ve své kůži. Autopatie skutečně pracuje s duší. Jsem si tím naprosto jistá.

Někdy začátkem ledna jsem zkusila slinu vařit a přidat 1,5l vody. Od toho dne jsem se pravidelně večer přesně ve 23:00 hod probudila a byla vzhůru do 03:00. A začala jsem z toho být trochu nešťastná. Než mi došlo, že bych se mohla zkusit vrátit na původní 3l a nevařenou slinu. Zafungovalo to výborně.

Takže zatím pokračuji tak, jak jsem začala, a cítím se nepopsatelně šťastná. Boule je zhruba o 1/3 menší a evidentně je na ústupu a já jsem za to vděčná.

Mnohem víc jsem ale vděčná za radost, kterou jsem znovu pocítila uvnitř sebe. Ten pocit si dobře pamatuji z dětství, když jsem běhala po louce a byla jsem víla.

Nevím, jak je to možné, a ani po tom nepátrám, jen cítím tu nesmírnou vděčnost. Za život. Za to že můj soupeř, se kterým jsem bojovala více než dvacet let, nade mnou ztrácí moc.

Pan Čehovský říkal, že autopatie nepracuje s fyzickým tělem, ale s tím jemnohmotným, a má pravdu. A jestli to neříkal, nebo jsem to špatně pochopila, tak to říkám teď já. Autopatie vám opraví duši a to je ten největší možný zázrak a dar.

Přeji všem, abyste na cestě k uzdravování zažívali to co já, a s pokorou si dovolím poradit, nepřeskakujte v knize kapitoly (zvlášť ne tu o tom, jak správně autopatii dělat).