Autopatie – harmonie z vlastní sliny IV.
seriál byl otištěn v časopise Meduňka v roce 2006
Autopatie, čili celostní léčba homeopaticky potencovanou vlastní slinou, má svou tradici. Především v samotné homeopatii, kde mnozí francouzsští a angličtí homeopaté, jako Dr. Bon Hoa, Dr. McLeod, Dr Julian a jiní, používali k léčbě osob či zvířat jejich vlastní vysoko ředěné tělesné tekutiny. Také některé homeopatické lékárny v Anglii a ve Švýcarsku již dlouho nabízejí či nabízely potencování vlastních sekretů. Autopatické preparáty byly vlastně vždy používány jen jako lékárensky zpracované produkty. Zjistil jsem ale, že právě tato okolnost je velmi limitující. Aby mohl být vyroben autopatický preparát tímto způsobem, musí být moč nebo krev, slina či jiná tělesná tekutina smíchána s lihem, aby se „nezkazila„ při dopravě do lékárny. Poté již není potencována jen informace dané osoby, uložená v tekutině, ale i informace o lihu. Nikdy tedy není dosaženo stejnosti, ale vždy jen pouhé podobnosti vibračního otisku preparátu s vibrační strukturou klienta. Jemnohmotná rezonance pak není dokonalá, je jenom částečná. Nejkvalitnější preparát vzniká tak, že si jej každý udělá sám, ve chvíli, kdy slina opustila jeho tělo, a užije ho čerstvý okamžitě po zhotovení. Navíc se vibrační stav člověka neustále mírně mění, takže když je slina potencována a za několik minut nato užita, působí preparát v nezměněném prostředí a stoprocentně ladí. Tím je dosaženo nejtěsnější možné shody neboli rezonance mezi vibrační informací preparátu a řídícím jemnohmotným systémem dané osoby. Shody, jaká před tím nikdy nebyla možná a až do nedávna s ní tudíž nebyly vůbec žádné zkušenosti. Výsledky jsou výraznější, než tomu mohlo být kdykoliv dříve. Takže nepřítomnost homeopatických lékáren či výroben v naší zemi a nemožnost nechat si vyrobit autopatický preparát, se prokázala jako výborný impulz k tomu, aby se autopatie posunula do nové, kvalitativně vyšší fáze. Také použití sliny dosud nikdo přede mnou nepopsal. Přitom slina má tu nejlepší schopnost přenášet informaci o celku. Má individuální strukturu, stejně jako krev, a je tudíž využívána např. k indentifikaci v soudním lékařství. Na Zemi je přibližně šest miliard různých lidských slin. Tím se homeopatický ideál individualizace předepsání léku dostává až na svou nejzazší hranici. Místo individuálního výběru z několika set léků (jako v homeopatii) tu máme k dispozici miliardy. Ale – nemusíme nic složitě hledat, každý má svůj lék přímo u sebe. Slina má také tu přednost, že vzniká vysoko v jemnohmotné hierarchii čaker, a sice mezi pátou, hrdelní čakrou a šestou čakrou třetího oka. Je tudíž, na rozdíl např. od moči, blízko jemnohmotným vibracím, přenášeným z vysoké kreativní sféry do sedmé čakry, umístěné těsně nad hlavou.
V historii nacházíme řadu zmínek o vodě, jako o nosiči spirituální jemnohmotné informace. Například Ježíš říká v evangeliu sv. Jana : „… nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího“.
Velký význam byl vodě přisuzován v buddhistické tradici. Teprve rok poté, co jsem navrhl (podle principů používaných v homeopatii) a odzkoušel autopatickou lahvičku, všiml jsem si její nápadné podobnosti s buddhistickou nádobou na vodu zvanou kundika. Mnoho jejích exemplářů se dochovalo v muzeích a soukromých sbírkách. Na kundikách byla obvykle zobrazena vrba, symbol léčby, jako na této (viz obrázek) tisíc let staré, pocházející z Koreje. Kundiku u sebe za starých časů nosili budhističtí mniši, není známo, k jakému účelu. Později, kolem 8. století, se stala rituálním nástrojem ke kropení oltářů čistou vodou. Má soukromá doměnka je, že opětné zúžení hrdla nad „nálevkou“ vzniklo až v pozdějším období, kdy se již pozapomnělo na původní smysl – totiž zvyšování jemnohmotných, spirituálních vibrací člověka prouděním vody a přenosem informace.
Nágardžuna, buddhistický světec z počátku našeho letopočtu je historicky doložená osoba a některé prameny uvádějí, že žil 600 let. Ten se ve své Pradžnaparamitě zmiňuje o tom, že existují dvě cesty k osvobození. Jedna je cesta meditace, druhá je cesta „vodního kola“, které je uvedeno do pohybu, jak naznačuje, prouděním vody.
Kundiku třímá na historických vyobrazeních celá řada příslušníků buddhistického panteonu, např. bódhisattva Maitréja, bódhisattva Avalokitéšvara i jeho ženská podoba Kuan Jin. Zpravidla bývá v doprovodných textech uváděno, že kundika obsahuje čistou vodu, která léčí, nebo „elixír života“.
V buddhistickém prostředí, a sice v Japonsku, přišel nedávno Masaru Emotto s vědeckým důkazem, že voda zaznamenává a přenáší mentální a spirituální vibrace lidí. Tuším, že již čtenáři Meduňky měli možnost se s tímto vědcem a jeho objevy seznámit.
Rosenkruciánské dokumenty ukazují, že autopatie nebyla neznámá ani v Evropském prostředí. Ch. Macintosh uvádí jeden z nich v knize Rosekruciáni (Trigon, 1997). Příslušníci tohoto tajného křesťanského společenství měli vyrábět „elixír života“ z „tělních tekutin“.
Také alchymisté zřetelně dospěli k autopatickému principu. Protože však museli všechny své znalosti důkladně zakódovat, aby nebyli upáleni (čistě evropský mocenský přínos „duchovnímu“ rozvoji – asiaté takové problémy neměli), mnoho informací nám nezanechali. Naštěstí v dnešní Evropě konečně existuje svobodné prostředí a paliči, kterých je pořád dost, musí jen smutně vzpomínat na staré dobré časy.
V souvislosti s autopatií jsem se několikrát setkal s názorem: „Příliš jednoduché, aby to byla pravda.“ Jenže – to samé bychom mohli říci třeba o akupunktuře nebo o čínské pulsní diagnostice. Ona ta autopatie vůbec jednoduchá není. To, o čem v našem seriálu mluvíme, jsou jen základy, hlavní principy. Aby bylo dosaženo vyléčení chronických, léta usazených potíží, musí se to prostě umět. A je třeba se to nejdřív naučit. Je to jemná práce v silně proměnlivém a vždy individuálním terénu. Příště bychom si mohli ukázat pár případů vyléčených „ nevyléčitelných potíží“, abychom viděli, jak to chodí v praxi.