Autopatie a ledvinová kolika

Manžel od mládí trpěl na ledvinové koliky. V průběhu svého 58 letého života měl asi čtyři nebo pět záchvatů. Vysledovala jsem, že ho kolika vždy zasáhla, když byl v dost stresující životní situaci.

Před státnicemi, na vojně, pak v prvním zaměstnání, které neodpovídalo jeho vzdělání, nicméně nechtěl být ve straně a proto se vzdal práce v oboru. Vystudoval FFUK obor starověk, klínopis, klasickou filologii, ale pracoval na překládce Hlavní nádraží.

Další kolika ho dostihla, kyž po revoluci přišel o zaměstnání v novinách a asi před rokem, když v nynějším zaměstnání nastávaly radikální personální změny.

Pokaždé záchvaty probíhaly velmi dramaticky, na začátku se snažil pomoci si Cystenalem, ale většinou to nepomohlo, nebo jenom zmírnilo ostrou bolest a stejně trvaly několik hodin. Nakonec většinou byl odvezen kolegy na pohotovost na kalciovku nebo nějaké jiné injekce. On ani nevěděl, že byl odvezen do špitálu. Byl mimo sebe, jak říkal.

Loni na něj záchvat přišel naštěstí v době, kdy přišel z práce a já jsem byla doma. Měla jsem již roční zkušenost s používáním autopatie sama na sobě.

Nejprve se tvrdošíjně dožadoval Cystenalu. Ten se však už nevyrábí a doma byl jakýsi starý zbyteček. Snažila jsem se mu zabránit v jeho požití, ale on se nedal a zbytek vypil. Během 5 minut se mu udělalo navíc špatně od žaludku, takže začal zvracet. Naštěstí mám doma vždy jednu autopatickou lahvičku „do foroty“ pro akutní případy. Nabídla jsem mu, že mu udělám autopatický preparát ze sliny. Nejprve se bránil. Tvrdil, že mi nebude dělat v tak bolestivé situaci tajtrdlíka a nebude plivat někam do flašky. Přesvědčila jsem ho nakonec a on s velkým odporem a absolutní nedůvěrou v tuto akci si odplivl. Slinu jsem přelila 5 litry lahvové vody. Vědoma si možnosti kontaminace preparátu, vzala jsem si roušku přes ústa. Kapku preparátu jsem mu kápla na třetí oko ale ještě raději do pusy, aby měl pocit, že si bere lék.

Po 10 minutách říkal, že ostrá bolest ustupuje, ale zůstává stále veliký tlak v oblasi levé ledviny. Po půl hodině byl schopen vstát a byl nucen připustit(velice neochotně), že je po záchvatu.

Čili, dříve trval záchvat skoro celý den a nyní byl po půl hodině pryč. Neustále však zdůrazňoval, že to asi je tím, že ten záchvat asi neměl takovou intenzitu jako vždy, a proto, že zkončil tak brzy. Neodporovala jsem, musel si to ve své hlavě srovnat sám.

Vždy po záchvatu měl takový rituál, že si vlezl do teplé vody a maceroval se v ní asi hodinu. I tentokrát, ale až druhý den. Když vylezl z vany, našla jsem při vypouštění na dně vany kamínek. Ukazuju mu ho, nevěřil vlastním očím. Prý vůbec necítil, že by z něho něco vyšlo. Stále trvaly jeho pochybnosti, ale už polevoval ve své urputnosti.

Asi po 14 dnech, když se opět maceroval, při vypouštění vany našel sám, naštěstí, další dva kamínky. Tentokrát již byl přesvědčen, že jsou opravdu jeho a ne mnou podvržené. Hned mi to hrdě volal na Šumavu, kde jsem zrovna byla.

Od té doby jsem mu dělala autopatii ještě 2x, již z dechu, ale už si o ni řekl sám, když cítil, že se v jeho těle děje něco, co mu způsobuje diskonfort. Například ho začlo bolet v zádech nebo za krkem a ve stresu se mu měnil hlas. Jaksi skřehotal ve vyšší tonině. Po autopatii se mu vždy ulevilo.

Přijal tuto metodu, nekomentuje to, nebrání se a všechny mé ozdravné návrhy přijímá. Dokonce radí kolegům v práci, když mají nějaký zdravotní problém. Nejprve mi to doma přepovídá, já mu řeknu, že to asi bude tak a tak a on to druhý den papouškuje. Takže u něj došlo i k zásadnímu posunu v mentální oblasti.