Autopatický preparát z hnisu – má záchrana na poslední chvíli

Většinou píši kazuistiky o případech svých klientů, tentokrát se však podělím o svoji osobní zkušenost s autopatií z pohledu léčeného.

Jedná se o epizodu starou 6 let, v té době mi bylo dvaadvacet, autopatii jsem si do té doby občas zhotovil při různých „virózách“, jinak jsem ji nikterak pravidelně neaplikoval, nebylo třeba, byl jsem celkově zdravý a fit.

Jezdíval jsem od teenagerovských let sjezd a freeride na horském kole, což se za vysloveně bezpečný sport nedá považovat, ale do té doby jsem to při karambolech zvládal s pár odřeninami, naraženinami a jedním těžším otřesem mozku.

„Štěstí“ mě opustilo v momentě, když jsem jednoho letního dne nedolétl skok a zapíchl se v rychlosti předním kolem, a následně i obličejem, do protidopadu. V důsledku toho jsem si přerazil  předloktí, které při pohybu vlálo jako kus papíru ve větru. V předoperační zprávě z ambulance stálo, že se jednalo o tříštivou otevřenou zlomeninu ulny i radia. Druhý den jsem podstoupil relativně komplikovanou operaci, při níž mi byly do obou zlomených kostí podélně zakomponovány titanové hřeby. Po pár dnech  hospitalizace jsem byl z motolské nemocnice propuštěn.

Kromě nefunkční ruky, kterou jsem v prvním měsíci pravidelně dával dohromady a rehabilitoval s  fyzioterapeutičkou a dnes již mojí kolegyní v poradně Marií Valáškovou, která mi v tu dobu s hybností ruky moc pomohla, jsem měl problém s neustálým výtokem hnisu z jizvy v místě, kde loketní kost při incidentu propíchla tkáně a prodrala se kůží ven. To se nehojilo asi měsíc a chirurg konstatoval, že pravděpodobně v inkriminovaném místě zůstaly nějaké úlomky kosti, a že je třeba, abych šel znovu na sál pod celkovou anestezii, aby ruku otevřeli a vyčistili. To byla pro mne nemilá zpráva a jel jsem domů s tím, že za pár dní jdu znovu pod kudlu. Na poslední chvíli, den před hrozící operací mi můj otec řekl, ať odeberu kapátkem trochu vytékajícího hnisu z jizvy, zanesu ho do autopatické lahvičky, převařím a napotencuji třemi litry.  Autopatický preparát jsem tehdy aplikoval ústně.

Druhý den jsem přijel sbalený do Motola na předoperační vyšetření a následný chirurgický zákrok. Doktor sejmul z mého předloktí obvaz, aby zkontroloval hnisající ránu. Ta byla kupodivu poprvé po více jak měsíci od prvotní operace kompletně zacelená a na kusu látky zůstal několikamilimetrový odštěpek kosti s malým množstvím hnisu. Sebral jsem se a jel domů. Až při zpáteční cestě z nemocnice jsem si uvědomil, že jsem si včera udělal autoizopatický preparát z hnisu, a že to přece nemůže být náhoda, že několik hodin po užití se rána samovolně zahojila.

V poradenské praxi podobný postup klientům občas doporučím, a tak se s takovým vývojem po užití autopatického preparátu z patologického materiálu  nadále setkávám. Toto symptomatické působení nachází tedy, u naší jinak celostní metody léčby, své konkrétní využití.