Autopatická samoléčba

V jednoduchosti je síla

Při samoléčbě lze postupovat podle zjednodušených pravidel, která se v poslední době osvědčila a používám je často i tehdy, když radím svým klientům (ovšem s jistými individuálními modifikacemi). Autopatie je vlastně v jistém smyslu vždy samoléčba: Sami si zhotovujeme homeopatickou potenci své vlastní sliny.

Podle nových poznatků se velmi osvědčuje a celou věc usnadňuje pravidelné časté opakování preparátu. To umožňuje zabránit ubývání účinku vlivem času, a tím se vyhneme úzkostlivému sledování a posuzování známek tzv. relapsu (ukončení pozitivního vlivu podané dávky), které jsou při samoléčbě a celkově malé zkušenosti obtížně rozlišitelné. Zároveň tím odpadají někdy namáhavé úvahy o volbě stupně ředění.

Při častém opakování dochází k jakési eskalaci účinku: Po první dávce stoupnou jemnohmotné (spirituální) vibrace dané osobnosti, ty pak vytvářejí zdravější slinu, a ta, uvedena do jemnohmotné úrovně v autopatickém preparátu, ještě více působí na osobnost, která tudíž vytváří ještě zdravější slinu, která ještě více působí na osobnost… a tak dokola.

Postup při samoléčbě

• Zapíšeme do zvláštního sešitku nebo bloku stručně všechny své současné subjektivně pozorované a pociťované potíže či problémy v psychice i ve fyzickém těle. Raději žádné diagnózy. Každou potíž na zvláštní řádek. Vše, co na sobě chceme zlepšit. Uvedeme datum. Pokud se nám do toho vůbec, ani trochu nechce, můžeme případně tento bod i vynechat.
• Vyrábíme a užíváme preparát v pravidelném intervalu, a to zpočátku jednou denně nebo obden. Při samoléčbě může být ve všech případech nejdříve použita nízká potence (stupeň ředění), vyrobená z jednoho a půl litru vody, která odpovídá homeopatickému ředění 60 C a vzniká prolitím jedné lahve stolní vody bez bublinek autopatickou lahvičkou. Postupujeme při přípravě podle vloženého návodu k použití. Lahvičku vždy po ukončení přípravy mírně vytřepeme, aby v ní nezůstalo moc vody a uložíme ji zpět do plastového sáčku a do krabice. Vyjmeme až při příštím použití. Při pravidelném častém opakování preparátu je výhodné brát jej ráno hned po probuzení. Večer před spaním jsme si vyčistili ústa kartáčkem bez zubní pasty a ráno můžeme ještě před snídaní preparát vyrobit a užít bez jakékoliv další přípravy. Zabere nám to jen několik minut.
• Po čtrnácti dnech až jednom měsíci začneme experimentovat s intervalem dávek. Je zde naprostá svoboda ve volbě intervalu dávek a můžeme se plně spoléhat na své pocity a intuici. Vyzkoušíme si takový interval, jaký nám vyhovuje, po jakém se nejlépe cítíme. Prodloužíme jej například z denního podávání na obdenní, nebo z obdenního na jednou týdně, nebo jej pak zpátky zkrátíme z týdenního na jednou za tři dny nebo můžeme brát preparát i vícekrát za den. Sledujeme své pocity. Dáme na svůj dojem nebo intuici. Je v tom velká svoboda a nic nezkazíme tím, když interval pokusně zkrátíme nebo prodloužíme. Vždy se můžeme vrátit k tomu, při němž jsme se cítili nejlépe. Jakmile je nejvíce vyhovující interval nalezen, udržujeme jej po delší dobu, podle konkrétního stavu, možná i měsíce. Zjistíme například, že třetí den již účinek pomíjí, proto zkrátíme interval na dva dny. Nejvíce se při pokračujícím podávání u dlouhodobých stavů osvědčil interval jednou týdně. Jakmile zaznamenáme, že se problémy znatelně zlepšují, můžeme začít výrazně prodlužovat interval.
• Časem, ne však dříve než po dvou týdnech, zvýšíme dávku vody k ředění na 2 – 3 litry.
• Velmi dobré výsledky při zvládání dlouhodobých chronických problémů přineslo časté opakování, třeba i po mnoho měsíců u velmi dlouhodobých a hluboko usazených stavů. Jsme si samozřejmě vědomi toho, že při postupném vylaďování organismu z dlouhodobého neutěšeného stavu potřebujeme delší časové období, než se problémy postupně viditelně upraví nebo zmizí. Pokud se to plně nedaří a vyvstanou překážky, je samozřejmě dobré obrátit se na zasvěceného poradce. Mimo to jsou k dispozici dvě knížky, pojednávající o samoléčbě detailně: Autopatie, cesta k tělěsné a duševní harmonii a Uzdrav se s autopatií. Je dobré je mít při samoléčbě ve své knihovně a sáhnout po nich, když vyvstanou pochybnosti. Filosofie a metoda klasické homeopatické léčby, která je při autopatii plně uplatněna, není docela jednoduchá, hodně se liší od běžných postupů a měli bychom o ní při samoléčení alespoň základní věci vědět.
• Pokud se po delší době, např. několika měsíců, rozhodneme opět zvýšit množství vody ( potenci), přidáváme navíc vždy jen jeden litr a ne více. Takto zvýšenou dávku opět dlouhodobě opakujeme. Interval braní přizpůsobujeme našim pocitům, ale zpravidla bereme preparát jednou týdně.
• Když dojde k nějaké krizi, můžeme ještě zvýšit frekvenci braní, abychom se po odeznění krize vrátili k té před tím.
• Pokud dosáhneme cíle, který jsme si vytkli, to jest výrazného zlepšení nebo odstranění dlouhodobého problému, přestaneme s podáváním. Nebo prodloužíme výrazně interval, např. na jeden nebo dva měsíce při stejném stupni ředění.
• Když se už odstraněné nebo výrazně zlepšené problémy opět vracejí, začneme tím množstvím vody a tím intervalem, který výraznému zlepšení předcházel.
• Pro přesné odměřování lze použít i destilovanou vodu v litrovém balení. Přelévání do odměrných nádob není vhodné, mohlo by dojít ke kontaminaci vody nečistotami z těchto nádob. Vždy lijeme vodu do autopatické lahvičky přímo z originálního balení. Nezapomeneme po uplynutí tří měsíců od prvního použití lahvičky vyměnit ji za novou, abychom zabránili rušivému efektu „paměti skla“.
• Potence může být v průběhu času zvyšována stále dál, vždy ale jen o jeden litr a s mnohanásobným opakováním stejné. Vždy s možností vrátit se zpět, pokud by vyšší fungovala méně než předchozí nižší. Vodítkem jsou opět naše pocity, pozorování a intuice.
• Můžeme se občas podívat do našeho zápisníku se vstupním stavem a porovnat jej s tím současným. Uvidíme, co všechno se změnilo. Zapíšeme změny.
• Při pravidelné výrobě preparátu nám velmi usnadní práci uhlíkový filtr na vodu, který odstraňuje chlór. Namontuje se na kohoutek v koupelně a nálevka autopatické lahvičky se vsune pod proud vody z filtru. Může se nechat přetékat. Lahvička propustí za půl minuty cca jeden litr = 40C, za minutu cca 2 l = 80C, za jednu a půl minuty 3 l, 120C.
• Tím, co bylo právě řečeno, není dotčena skutečnost, že ve složitějších případech je poradenství zasvěcenou, zkušenou a objektivně posuzující osobou velmi přínosné nebo nutné. Pokud zjistíme po zkušenostech se samoléčbou, že patříme do této kategorie, máme vždy možnost poradce vyhledat. U vážných stavů bývá zasvěcený poradce obvykle důležitý od začátku, ale stejně se i zde ideálně směřuje k dosažitelnému stavu, že s ním dotyčný konzultuje stále méně, jak se jeho stav postupně lepší. Nakonec by měl být klient na poradci nezávislý. Že jsou i zde stavy, které již zlepšit nelze, nemusím připomínat. Záleží to hodně na stavu vitální síly dotyčné osoby. Na skrytém vnitřním stavu, kterému buddhisté říkají karma.
• Jelikož podmínkou autopatické léčby není vyloučení jiných metod léčby, není nutné složitě uvažovat, zda upřednostnit to či ono. Autopatie může být použita i jako doplňková metoda, a to k čemukoliv jinému, ba dokonce i k užívání správně předepsaných homeopatických léků. Časté opakování preparátu přináší také tu výhodu, že eliminuje vliv případných antidotací, které by mohly nastat vlivem dalších paralelních přístupů k léčbě.

Jak jsem na pravidelné časté podávání nižších potencí přišel

Jsou dva základní inspirační zdroje této v poslední době velmi se osvědčující a úspěšné metody. Prvním je tradiční používání nízkých LM1 potencí homeopatických léků, které lze podávat často, i denně, a také je možné interval podávání měnit podle pocitů a vývoje léčeného. Homeopaté s nimi mají velmi dobré a více než stoleté zkušenosti.

Druhým inspiračním zdrojem je používání zvláštní nádoby na vodu, zvané kundika, buddhistickými mnichy v Indii a později i jinde. Vysvětlím to poněkud šířeji: V roce 2003 jsem v galerii uviděl starý tibetský obraz bodhisatty Maitréji, držícího lahvičku, zvanou kundika, s popisem, že obsahuje čistou vodu, která léčí. Bylo to asi rok poté, co jsem začal používat autopatickou lahvičku. Podobnost obou lahviček mě zaujala stejně jako podobnost jejich použití k léčbě s pomocí čisté vody. Následně jsem díky internetu zjistil, že tyto kundiky jsou jako sběratelské předměty vysoké ceny vystaveny v mnoha galeriích a byly používány po mnoho staletí ve všech buddhistických zemích, nejdříve v Indii, později v Thajsku, Indonesii, Číně, Japonsku, v Koreji a v Tibetu. Smysl jejich použití od nejstarších dob, dávno před naším letopočtem, nebyl nikde popsán, asi od desátého století n.l. však byly používány k rituálním účelům a k postřikování oltářů vodou. Čínský buddhistický mnich a cestovatel I Tsing (7. stol. n.l.) objevil kudniky v Indii na svých cestách, popsal, že se jedná o předmět, který tamní buddhističtí mnichové nosí stále s sebou spolu se žebrací miskou, a to ve zvláštním pouzdru. Jednalo se tedy o nástroj mimořádné důležitosti, protože nic dalšího mimo roucha mnichové neměli. I Tsing také referuje ve své knize „Záznam o buddhistickém náboženství, jak je praktikováno v Indii a v Malajském souostroví“, že voda používaná v kundice (kundi) musí být „nedotčena“ a musí být zcela čerstvá, pramenitá a čistá, „nekontaminovaná“. Zároveň, protože se zřejmě nedopátral jejího pravého účelu, projevuje údiv nad tím, že má dva otvory, z nichž jeden je na rozšířeném boku, kudy voda vyteče, takže nádoba vlastně není užitečná, to jest vhodná k přenášení vody.

Japonská kundika
ze 14. století
Slovo kundi znamenalo nejen tuto lahvičku, ale obecně posvátný zdroj, jak referují američtí badatelé A. Coomarswamy a F. Kershaw ve svém článku „Čínské buddhistické nádoby na vodu a jejich indické prototypy“ publikovaném v časopise Artibus Asiae vydávaném ve Švýcarsku. Kundiky byly rozšířeny v Indii od nepaměti, existují bohaté archeologické nálezy dokonce z předbuddhistické doby a kundika je zde nacházena např. také jako atribut Brahmy. Jedná se o nádoby z bronzu, porcelánu, pálené hlíny. Velké nálezy kundik byly zejména v okolí buddhistických klášterů. Také Coomarswamy a Kershaw neví, k čemu byly používány a ukazují mnoho různých typů, u nichž je nápadné, že obsahují: a) rozšíření v horní části, b) úzké hrdlo směřující do baňaté komory dole, opatřené podstavcem, c) na boku spodního baňatého rozšíření je otvor opatřený trubicí, odkud musí voda vytékat, pokud je nádoba zcela naplněna. Zatímco u některých nálezů se nálevkovitá horní část opět zužuje směrem vzhůru, jiné nálezy přinášejí kundiky s otevřenou horní nálevkou. Často na nich bývá zobrazena vrba, tradiční buddhistický symbol léčby. Při srovnání s autopatickou lahvičkou u obojího rozeznáváme nálevku, přívodní trubici, vírovou komoru, odpadní trubičku a podstavec. Používá se v obou případech jen čistá, „nedotčená“ a nekontaminovaná voda. Zajímavé, že? Takže už to tady s nejvyšší pravděpodobností jednou bylo.

Má osobní teorie je, že k opětovnému zúžení trubice nad rozšířením (nálevkou) u některých kundik došlo až v pozdějších dobách, kdy už byla kundika používána jen jako rituální předmět k postřikování oltářů a na její původní smysl, totiž zvyšování spirituálních vibrací, se jaksi zapomnělo.

Kundiku různého tvaru třímají na posvátných obrazech a skulpturách, vytvářených od starověku až podnes, různé deity, již zmíněný Maitréja, buddha příštího (nebo spíš nadcházejícího) věku, sídlící v nadzemské sféře, stejně jako Kuan Jin, nejčastěji (ne vždy) ženská postava, bodhisatta milosrdenství a léčení. Právě subtilní energie Maitréji je to, co nyní začíná být v našem světě stále patrnější, co se prosazuje ( zatím možná jen zlehoučka) jako nový proud nejen v mysli lidí, ale už i na sociální a materiální úrovni. Maitréja je archetypem soucitu, nenásilí, lásky a rozšířeného vědomí. Takže je autopatická lahvička již po tři tisíciletí spirituálním nástrojem? V principu asi ano. Moc by to nepřekvapilo, když si uvědomíme, že spiritualita a léčba byly vždy spojeny.

Kundika po levici Buddhy,
Borobudur, Indonézie, 9. stol

Ale zpátky k našemu častému podávání autopatického preparátu: Mnichové nosili na svých poutích nádobu ke zvyšování spirituálních, mentálních a fyzických schopností stále u sebe, ve zvláštním pouzdru. To znamená, že ji používali často, možná denně nebo vícekrát denně! A dále: Kundika postavená pod peřej lesní bystřiny nebo pod skalní pramen asi produkovala nižší potence, nižší ředění, což je dáno např. velikostí nádoby. Takže z toho můžeme usuzovat, že tisíciletá tradice kundik zřejmě přinesla poznatek, že efektivní je užívat nížší potence, a to často. Zda byla vkládána jako vstupní informace slina a nebo jenom dech či dokonce jen myšlenka – to nevíme.

Nelze zapomenout na další shodu s autopatií: Také v buddhismu platí jakési pravidlo samoléčby. Totiž, že tou nejbližší osobou, která vám může nejvíce pomoci, jste vy sama (sám).

Literatura:

I Tsing: Záznam o buddhistickém náboženství, jak je praktikováno v Indii a v Malajském souostroví. A Record of the Buddhist Religion as Practised in India and Malay Archipelago, Oxford, 1896

Coomarswamy, A. a Kershaw, F.: Čínské buddhistické nádoby na vodu a jejich indické prototypy; A Chinese Buddhist Water Vessel and its Indian Prototype, Artibus Asiae, Vol. 3, No. 2/3 (1928 – 1929), pp. 122-141