Autopatie je léčení sebe

Část příspěvku z  letošní 10. konference.

Autopatie dává každému jedinečnou možnost pozorovat své vlastní pocity a podle nich  si nastavovat tři parametry  – stupeň ředění, způsob přípravy a četnost či volbu okamžiku podání. Ten, kdo používá autopatii, může vycházet z toho, co vnímá o svém těle a mysli a podle toho se řídit. Může na své pocity v tomto ohledu spoléhat. Naše pocity,  vlastní tělo a mysl, vnímané vlastní osobní zkušeností – to je něco, co tvoří náš prožitek, náš život, náš svět, jehož jsme každý přirozeným středem. Ale zároveň je tento způsob vidění světa  v našem společenském kontextu  velmi popírán a potlačován, zejména z pozice autorit.

Je mu  dávána nálepka „subjektivní“. Což nejen v konvenční léčbě, ale například i ve vědě, může znamenat něco jako „bezvýznamné, mylné, nepravdivé, neověřené“. Je to „jen subjektivní“ – tudíž je to vykázáno do sféry fikce, poezie, literatury a umění obecně. Ve skutečnosti však neexistuje nic pro nás ověřenějšího, nic reálnějšího a konkrétnějšího, než jsou vlastní pocity, vlastní subjektivní dojmy a vlastní prožitek. Vlastní životní pocit. Každý je přirozeným centrem světa své zkušenosti. Displej vlastních pocitů a pozorování nám nejlépe ukazuje, co se v nás a kolem nás děje. Zejména však ukazuje to, do jaké míry jsme naladěni/rozladěni k příjmu vitální síly, prány, to jest do jaké míry jsme zdraví/nemocní. Nikdo jiný než vy sama/sám do těchto pocitů nevidí. O vaší vitální síle víte vždy nejvíc vy.

Věcí poradce je , mezi jiným, vysvětlit, že osobou odpovědnou za své zdraví je především každý sám. Poradce je v této věci jakýsi učitel. Někteří lidé roli sebe-léčitele přijímají velmi ochotně a věci se jim daří, brzy přestanou poradce potřebovat a poradí si sami, k čemuž jim autopatie dává jednoduchý nástroj. Jiní však dík své výchově  a kulturně sociálnímu naprogramování potřebují poradce delší dobu, případně i dobu neomezenou. Člověk, a zvlášť muž,  je vychováván v této kultuře k tomu, aby delegoval roli toho, kdo o něm vše ví a ví co je pro něj dobré, a tedy o něm a za něj rozhoduje, na „moudré muže“. Dříve to býval šaman, nyní je to lékař nebo nějaká univerzitní kapacita v tom či onom oboru  věd…, nebo i nějaký politik atp. Ale tímto „moudrým mužem/ženou“, osobou, na kterou deleguji právo vědět a rozhodovat o mně místo mě, může být  také třeba léčitel, homeopat nebo poradce v autopatii. A právě u autopatie to může do jisté míry limitovat její možnosti, a to hlavně v delších časových úsecích. S charakterem autopatie souvisí, že se pod vedením poradkyně nebo poradce zvolna stává klient tím, kdo postupně bere věci do svých rukou, kdo se stává odborníkem na svoji vitální sílu. Stále znovu se s tím setkávám. Proto je autopatie v principu vždy víceméně samoléčbou, léčením sebe sama.

Cesta k autopatii je obvykle taková, že nejdřív chceme něco vyřešit u sebe, začínáme tedy na sobě,  pak teprve nabídneme, vedeni soucitem s beznadějně trpícími lidmi, pomoc také jim. Takže nastupuje svépomoc. Pomáháme strýčkovi, kamarádce, mamince, dalším lidem. Ale nakonec je na nich, jak daleko se dostanou. Je na nich, zda si daná osoba uvědomí svou centrální rozhodující roli uprostřed svého vlastního vesmíru a to, jak jej může ovlivňovat, včetně svého těla a mysli, kde musí rozhodně začít.

Nevěřte tomu, když vám řeknou, že ta nejvzdálenější galaxie je trilionkrát větší než vy a vy jste menší než mravenec. Ne – ve skutečnosti je právě tak malá, jak malou vy ji vidíte. Tak malý má pro vás význam. Totéž se týká i hvězd na mediálním nebi. A nevěřte, když vám řeknou, že jste naprosto nic nechápající a nic nevědoucí o složitosti těla, vesmíru, mysli a o skutečném dobru – na rozdíl od různých velikánů vědy či politiky a podobně, kterých máte být poslušni, kterým nesaháte ani po kolena ba po kotníky – a kteří, na rozdíl od nás, ví, co je pro nás dobré. Mezi nástroje této manipulace patří také  tvrzení, že jsme jen hmota: vodík, uhlík, kyslík, fosfor, vápník… Homeopatie, ajurvéda, taoistická medicína, jóga, další systémy a pro nás v neposlední řadě i autopatie, dokazují, že to tak není. Že je tu univerzální informační sféra, s níž jsme trvale spojeni prostřednictvím vitální síly, a jíž jsme součástí. Je tu jemnohmotná část naší identity, velmi důležitá pro naše pocity a naše zdraví, o čemž se snadno přesvědčí každý, kdo udělá praktickou zkušenost s autopatií. Důvěřujme své vlastní zkušenosti, jíž je každý z nás středem, spoléhejme na své subjektivní pocity, pracujme na zlepšování svého životního prožitku, učme se zacházet s naší vitální silou, spojující nás s Univerzem, právě tudy vede cesta k větší harmonii a štěstí.