Co nám může bránit v dosažení 100% zdraví a jak se s tím poprat

Referát přednesený na VIII. konferenci Autopatie 2016, konané 30. 1. v Praze 

Negativních vlivů nepodporujících radost, štěstí a život, ale jejich opak, je nesmírně mnoho. Některé jsou dobře známé, ty chemické například, jiné jsou známé málo, třeba elektromagnetické záření, jiné nejsou známy vůbec. Některé nepřátelské vlivy jsou dokonce považovány za přátelské, zejména ty, na něž vznikají závislosti. Některým se lze do jisté míry vyhnout, ale většina jich zůstává. Některé jsou podružné a některé významné.

Na prvním místě mezi negativními vlivy bych rád zmínil materialistickou školní výchovu a mediální prostředí, předstírající, že všichni lidé, až na podivné a vzácné výjimky, jsou materialisté. Tomu ovšem radikálně odporují nejen naše intuice a zkušenost, ale i statistické studie. Průzkum  statistického úřadu Evropské komise¹  shledal už v roce 2005, že patříme  mezi přední evropské země co do přesvědčení, že existuje duch a vitální síla. Před námi bylo Švédsko s 53% obyvatel, u nás je to 50%, za námi je Dánsko s 49%. Také v mnoha jiných státech EU je situace podobná. V ČR tento názor časem posílil, jak ukázala sociologická studie z roku 2011². Podle ní 76% studentů posledních dvou ročníků středních škol uznává svobodnou spiritualitu (s hledáním osobního vztahu k vyšší jemné sféře) a mezi její hodnoty patří homeopatie, jóga, meditace a další, dalších 7% studentů se na věc dívá z církevních  pozic, jen 17% spirituální  sféru odmítá², je tam doslova jmenována také homeopatie, a je zmíněn i fakt, že děti si po této stránce většinou myslí to, co rodiče. Avšak státem a průmyslem (mediálním, zdravotnickým, obchodním, jakýmkoliv) hlásaná a protěžovaná filosofie je materialismus. Tvrdí, že člověk je jen materiál. Že jeho vědomí a tělo jsou pouze výsledkem chemických procesů, které mohou být ovlivněny jen chemickými látkami. Z toho vyplývá, že je prováděna údržba a léčení jen té méně důležité, materiální složky člověka, jakoby nic jiného neexistovalo. Právě vlivem tohoto omylu dochází k velkému nárůstu chronických onemocnění. Právě choroby jsou však často našimi rádci, kteří nám odhalují pravdu a vedou nás k novému chápání věcí.

Dalším významným a málo reflektovaným problémem je, že to, co vnímáme a vidíme vně našeho těla, považujeme za vnější. Cokoliv však pozorujeme, vnímáme, hodnotíme a vidíme v tzv. vnějším světě, je vždy uvnitř našeho vědomí. Je to v nás. Vědomí je kreativní proces. Vytváříme svou mysl, své tělo a svůj svět svým vědomím. Jsme vědomím. Jak je tedy možné, že svět a naše tělo a mysl nejsou dokonalé, když je sami vytváříme? Jakto že nevyhovují vždy našim přáním? Důvodem je, že je vytváříme neharmonicky. Vidíme jen materiální povrch věcí, tak nás to naučili, a podle toho často jednáme. Vidíme střetání zájmů jednotlivých lidí a skupin. Sebe a ostatních, Nás a Jich, dobrých a špatných. Konflikty, boj protikladů. Vidíme rozdíly, ale nevidíme, že je zde společný základ v jemnohmotné sféře. Je to ten symbol lotosu – všechno vyzařuje z jednoho místa. Jestliže obrátíme pozornost směrem ke společnému základu, ke Zdroji, ubývá protikladů a konfliktů, narůstá harmonie. Jak obracet pozornost k jemnohmotnému Zdroji a lépe z něj přijímat informaci? Tím, že se na něj naladíme, například tak, že si děláme autopatii. Existují různé techniky, jak se dotýkat jemnohmotné sféry, naladit se na hudbu Zdroje, a tím harmonii získávat. Aby k tomu došlo, musí být v rezonanci nejen s vyšší kreativní sférou, ale i s myslí, s vědomím lidí. Autopatie je technikou naší životní zkušenosti, neokázalou a velmi praktickou a účinnou, protože s naší duší, myslí a těly zřetelně rezonující, technikou, které se podřizují i naše ekzémy, migrény, chřipky, deprese, naše pocity. Autopatie oslovuje jemnohmotnou sféru člověka. Sféru, kde sídlí vědomí, které je nesmrtelné a nikdy nezaniká, jen se stále proměňuje. Sféru, kde je skutečné sídlo každého z nás. Člověk neumírá, jen opouští své tělo, když už mu k ničemu není.

Závěrem této úvahy bych rád podtrhl, že vnější je ve skutečnosti vnitřní, protiklady nelze oddělit, jin a jang se stále otáčejí v nedělitelné spirále a produkují binární kód našeho světa, těla i mysli. A my chválabohu víme, čím a jak to usměrnit, aby nám bylo lépe.

Aby nám bylo lépe,

musíme, v kontextu autopatie, dělat vše tak, jak to odpovídá zákonitostem, které jsme vypozorovali v průběhu jejího třináctiletého používání, jak jsou popsané v knížce, na autopatickém webu a v záznamech z konferencí. Chyby, kterých se dopustíme, nás zpomalují na cestě. V krajním případě nás mohou i zastavit, na chvilku nebo nadlouho. Ale dávají nám také lekci. Právě chybami se dost naučíme.

Případ plný chyb: Dvanáct let sledování autopatického vývoje

Mladá žena, vykonávající poněkud ji stresující profesi. Před dvanácti lety za mnou prvně přišla proto, že v noci ve vedru nemohla dýchat kvůli dráždivému kašli, což se čtyřikrát opakovalo. Trpěla leta jarní alergií, později ji začala občas bolet hlava a záda. Při konzultaci jsem jí doporučil AP slina 6 l jednorázově (systém „čekej a pozoruj“).

Znovu se u mě objevila až po pěti letech. Hlásila, že ještě dva roky po jednorázovém podání autopatie byla zcela v pořádku, bez předchozích potíží. Ale pak se jí zase vracela občas dušnost, kterou zaháněla sprejem. Také se jí po dvou letech vrátily bolesti hlavy. Dost často pak měla laryngitidy, kašel, angínu, jednou měsíčně mykózu před menses, to vše tlumila prášky. Jarní alergie se obnovily. Menses je v době návštěvy silnější a celý týden, cítí se při něm unavená, hlava a záda bolí a nemyslí jí to, je „nepoužitelná“, začne to už 3 dny předem a pokračuje 3 dny po, velmi jí to vadí v práci i jinak, proto přišla. Doporučeno AUTO 6 l dech (bez varu) 1x měsíčně. 6 l se před pěti lety velmi osvědčilo a proto jsem toto ředění doporučil znovu. Chyba byla, že když se jí po dvou letech od podání vrátily její potíže, na milou osvědčenou autopatii si ani nevzpomněla. Ale když jí zdraví, chátrající po dobu dalších tří let, začalo silněji ovlivňovat životní pocit, přece jen se rozpomněla. Asi by si zdraví raději zlepšila konvenčními prostředky a byla konvenční, ale viděla, že to prostě nejde.

Kontrola za dva měsíce, říká že autopatii udělala jen jednou (chyba, bylo doporučeno brát opakovaně), trochu poránu kýchá, symptomy při menses jsou zlepšeny o polovinu, nebyla mykóza, neucpává se už nos, prošla právě kolem kvetoucí lípy a nic, dřív by se rozkýchala, sucho v krku přešlo, za krkem nebolelo vůbec, hlava bolela jen jednou a sama večer přestala, což by se dřív nestalo, a bolest byla mírnější. Lékařka si nedávno všimla údajně zvětšeného laloku štítné žlázy (já jsem na ní nic neviděl) a poslala ji na krev na rozbor hormonů, výsledek dosud nemá. Doporučil jsem 6 litrů dech s varem (v té době nová metoda) jednou za 3 týdny.

Na další kontrolu přišla za jeden rok a čtyři měsíce – chyba, měla se hlásit po 3 – 4 měsících. Opět si udělala autopatii jen jednou na začátku, nikoliv opakovaně, jak doporučeno, což byla rovněž chyba. Touha být konvenční byla stále velmi silná: Udělat autopatii a zapomenout na ni. Později mi řekla, že to bylo částečně způsobeno postojem partnera, který autopatii nechápal a smál se jí, raději si ji dělala, když on nebyl doma. Nicméně byla po jediném podání přes rok v pořádku. Podezření lékařky na poruchu štítné žlázy krevní test nepotvrdil. Před dvěma měsíci se však objevila lehká dušnost. Tři týdny přetrvávala, hlavně v noci, velmi špatně spala. Bylo to v horkém počasí, v září se to uklidnilo. Ale je silně unavená, má zvýšenou potřebu spánku. Má výtok a zaléhají uši.

Další vývoj během devíti měsíců, stručně shrnuto: Bylo zvýšeno ředění z 6 na 9 a na 12 l dech var (DV), vždy jednorázově („čekej a pozoruj“), při ubývání účinku předchozí dávky. Výtoky hned přestaly a zlepšila se bolest zad, později zcela zmizela, dušnost se už neobjevila. Zaléhání uší přešlo a únava už nebyla. Objevil se občas opar. Uvažuje o vysazení antikoncepčních pilulek, které bere dlouhodobě. V nejposlednější době však pociťuje podivný neklid, nervozitu. V této situaci doporučuji zvýšení ředění na 13,5 l dech a přestat vařit. Jenže nervozita a neklid se následně významně prohloubily. Je ve stálém psychickém napětí a neví z čeho (zde jen připomínám, že má poněkud stresující profesi). Zvýšeno na 18 litrů dech bez varu. Hlásí se tentokrát po týdnu a samé špatné zprávy: Motá se jí hlava. Úzkost pokračuje. Musel jsem se zamyslit nad tím, kde mohla nastat chyba: Problémy začaly, když jsem vcelku zbytečně zvyšoval potenci nad 12 litrů a když se přestalo vařit, což byla nepochybně ta hlavní chyba. Neopouštějme potenci ani způsob přípravy, které fungují a posouvají případ k lepšímu.  K popsaným problémům se mezitím připojila ještě trvalá bolest hlavy. Doporučení: 4,5 litru Dech s varem (DV). Další den prospala, další dva dny přestávala bolet hlava a strach mizel velmi rychle. Neklid se objevil jen párkrát jen na chvilku. Za týden byla úplně fit.

Další kontrola byla za 9 měsíců: Před víc než půl rokem si udělala jednorázově, kvůli menším důvodům, které si nepamatuje, 15 l DV a za 14 dní 18 l DV. Nemá potíže, co by stály za řeč, opar jen málokdy, rychle přejde. Poslední týden, na začátku května, má však občas lechtání v krku a ucpává se nos – náznak vracející se alergie? Zopakovat 18 l DV.

Kontrola za dva měsíce: Doporučenou dávku AP nevzala, neměla k tomu vážnější důvod. Zřejmě to byla chyba – měla vzít AP už při lehoučkých projevech alergie, nečekat, až se to rozvine. Nyní ji totiž začíná trápit její  stará  alergická dušnost, kterou vloni vůbec neměla, projevila se teď 3x, vždy v noci. Doporučení: AUTO 4,5 l DV, 1x za 3 dny, střídat se SV. Po třech týdnech přejít na 6 l.

Kontrola telefonicky za 2 měsíce: Problémy rychle ustoupily a je měsíc a půl zcela bez potíží. Návrat na dříve nejvíc osvědčený stupeň ředění se vyplatil. Přece jen jsem ale doporučil zvýšit ředění: střídat 9 litrů SV a DV jednou za 14 dní.

Kontrola za 4 měsíce: Po měsíci braní v prosinci s autopatií přestala, protože jí nic nebylo. Což víceméně trvá. Rada: Nic nebrat, čekat a pozorovat.

Za další 3 měsíce: Je v pořádku.

Za dva měsíce nato, v r. 2013, když byla stále v pořádku, jsem jí doporučil vzít při případném znovuobjevení napětí, úzkosti nebo strachu  Prána 2 , 4,5 l, vždy jednou za 4 dny,  a dát zprávu, jinak nyní nic nebrat.

Následně jsem ji neviděl přes rok a půl, kdy byla v pořádku a bez potíží, ale pak volala, že se už 3 týdny znovu objevuje pocit strachu. Bolí ji krční páteř. Nepoužitou lahvičku má od minule, protože si autopatii vůbec neudělala a na mé doporučení co by měla dělat, kdyby se vrátily problémy, za tu dlouhou dobu bez potíží zapomněla (chyba). Nejdřív doporučeno 6 l DV, ale nic se nezlepšilo, podán homeopatický lék, mírné zlepšení, ale úzkost trvá. Za pár dní byla doporučena Prána 5 dle kapitoly Jednoduchý postup (str. xxx), začít 1,5 l, a přidávat 1,5 litru, dokud by nenastala pocitově změna k lepšímu. Dostala se až na 4,5 l a stále žádnou změnu k lepšímu nezpozorovala. Naopak, má i závratě a bolí ji hlava. Zeptal jsem se, jakou vodu používá. Dozvěděl jsem se, že super lacinou  s názvem Pitná voda. V tom byla ta chyba! Tyto chlorované vody stáčené z veřejného vodovodu se v řadě případů pro autopatii neosvědčily. Vím od řady lidí, že udělali stejnou zkušenost a okamžitá náprava byla vždy ve volbě správné vody. Ta  je označována výrobci jako „pramenitá“ (nikoliv jako „pitná“) – a pak obvykle neobsahuje žádné přídavné chemické látky. Doporučeno použít pramenitou vodu bez aditiv.  3. den po podání  4,5 l se to významně zlepšilo, pak trochu zhoršilo, vzala 6 l, psychika na 3 dny zlepšena, po 14ti dnech zvýšila na 7,5 litru Prána 5. Objevily se krátce některé staré fyzické problémy, psychika se kolísavě upravovala. Doporučení: Opakovat 7,5 litrů, pokud by bylo zhoršení psychiky. Poté opět zvýšit o 1,5 l, pokud by nebyl posun k lepšímu (viz str. xxx, Jednoduchý postup).

Za dva měsíce říká, že naposledy opakovala 7,5 l Prána 5 před měsícem a půl, od té doby je to dobré. Působí klidně, vyrovnaně a směje se – tak pohodově dosud nikdy nevypadala. Co se vzhledu týče, je třeba dodat, že vypadá opravdu velmi dobře , řekl bych jí tak o dest až patnáct let méně, než kolik jí bylo.

Poslední kontrola za dva a půl měsíce: Je v pohodě, dosud nic nemusela brát. Má hodně energie – ve svém zaměstnání si přidala povinnosti navíc. Doporučuje autopatii jiným lidem. Moje rada: Zopakovat Prána 5, 7,5 l, ale jen v případě, že to bude třeba.

Shrnuto: Vždy uděláme sem tam nějakou chybu. Chyby v autopatii nejsou něčím, co může poškodit. Znamenají jen to, že autopatie nemůže přinášet v danou chvíli maximum svých možností. Ale pokud se z chyb poučíme, stávají se naopak pozitivními vývojovými podněty, které umožňují posouvat hranice našeho poznání o fungování autopatie. Není těžké tyto chyby odstranit. Podstatné je rozpoznat je – a napravit. K uvedenému případu ženy  je dobré ještě poznamenat, že místo aby strávila uplynulých dvanáct let s dušností a později s dalšími chronickými problémy, byla převážnou část té doby zdravá, jen s ojedinělými a krátkými projevy, ustupujícími po autopatii. Vzhledem k tomu, že 30% našich spoluobčanů jsou trvale alergici, je to jistě dobrá zpráva. Čím je ta dáma starší, tím je zdravější a hezčí – další dobrá zpráva. Třetí dobrá zpráva: Nebojme se dělat chyby, protože když je rozpoznáme, náprava následuje. Čtvrtá dobrá zpráva: Existuje knížka Uzdrav se s autopatií, 6. vydání. Ta shrnuje zkušenosti a říká, jak postupovat, aby bylo chyb co nejméně.

Další možné chyby:

Netrpělivost a stálá změna strategie, potence, intervalu podávání, způsobu přípravy, aniž by se čekalo adekvátní dobu (týdny) na vyhodnocení reakce při léčbě chronických potíží.

Soustředění jen na jeden problém, přičemž je upuštěno od sledování celkového vývoje těla a mysli.

Nedůslednost – autopatie zlepšila, ale po nějaké době se na ni zapomene, ačkoliv vnitřní rozladěnost není dosud zcela odstraněna.

Nevedení přesných zápisů o vývoji. U sebe nebo u klienta. U téměř všech dlouhodoběji vedených případů se setkáme někdy s tím, že při pokračující léčbě, např. po navýšení nebo změně způsobu přípravy, nedojde k očekávanému zlepšení účinnosti, která může naopak poklesnout (viz např. citovaný případ dvanáctileté léčby mladé dámy), a pak je často třeba podívat se zpět, která potence a který způsob přípravy dělaly před tím lepší práci. Návrat k tomu osvědčenému, co už u daného člověka fungovalo, ale bylo předčasně opuštěno, nastartuje či obnoví další pozitivní vývoj. Bez zápisů tento návrat není možný. Rovněž zápisy vedené nepřesně zvyšují nejistotu u vedení případu. Velmi důležité je poznamenávat nejen negativní jevy, patologii, co je v nepořádku, ale i pozitivní pocity a události, období bez potíží – právě to nám ukáže, kde (v jaké potenci a v jakém způsobu přípravy) autopatie působila nejintenzivněji. Především je vhodné, aby si tyto poznámky vedla sama léčená osoba. Má tak jistotu, že o ně nepříjde, že může kdykoliv přejít na samoléčbu a hlavně zaznamenává svá pozorování a pocity v době, kdy se dějí, což umožňuje nezkreslený a autentický pohled na věc při zpětném studiu případu.

Sebeindentifikace.

Když se silně chronicky nemocní uzdravují, může to být i ze společenského a psychologického hlediska neobvyklá a nečekaná proměna, jak zvnitřku, tak i zvnějšku. Takže se někteří mohou ocitnout v nové, nejen zdravotní, ale i sociální pozici – lidé k nim měli jako k nemocným ohledy a mnoho po nich nechtěli ani neočekávali. A to se může měnit. Sice k lepšímu, pro některé je to nicméně krok do neznáma. Důležitá bývá také změna z hlediska vnímání sebe sama, např. jako oběti. Když se to začne měnit a tělo a mysl se dávají do pořádku, může vzniknout problém sebe-identifikace: Jsem stále ta, co měla tolik potíží, že musela stále jen trpět, anebo jsem už nyní někdo, kdo si  hledá a vytváří situaci odpovídající životní program?  Cesta do neznáma. Ovšem s ústupem chronického rozladění vzniká svobodný prostor jak se realizovat. Různí lidé na to reagují různě. Lidé se sklonem přepracovávat se si hned přidají práci. Lidé se sklonem cestovat více cestují. Lidé se sklonem odpočívat více odpočívají. Lidé se sklonem meditovat více meditují. Někdy však začnou meditovat i lidé, kteří k tomu před tím žádný sklon neměli. Mohou se otevírat vyšší stupně vědomí, uvědomnění širších souvislostí. Rozšiřují se možnosti seberealizace. Život se hlásí o slovo. Avšak přílišná identifikace s nemocí může přispět v určitém stádiu léčby i k odstoupení z léčebného procesu. Někdy je nutné si nový  vztah ke světu  a vlastní osobnosti teprve budovat, a to může být i náročnější  proces.

Případ vzbuzující otázky

Paní kolem šedesáti přichází na konci května. Má polyneuropatii, podivné pocity v nohách, těžko se jí chodí, ujde tak nejvýš kilometr a levou nohu za sebou vleče, lékař však říká, že horší je pravá. Mívá opakovaně růžovku na obličeji, na podzim a na jaře, vždy na to bere antibiotika. Bolí klouby, ruce, lokty, kolena, bolívá hlava a záda, má cukrovku a bere 20 let inzulin, nyní 4x denně, přitom má zvýšenou hladinu cukru kolem 10 mmol ale někdy i 15. Cukrovku má 30 let. Před pár lety jí zjistili boreliózu a začaly se jí ucpávat cévy na nohách, měla operaci se třemi bypassy. Před půl rokem měla mozkovou cévní příhodu, nemohla mluvit a nemohla se podepsat, ležela v nemocnici. O té doby mívá poruchy řeči. Bere dlouhodobě deset druhů léků denně plus další akutní léky občas. Doporučil jsem 1,5 l DV jednou za dva dny, 3 týdny, pak zvýší na 2 l 14 dní, pak 3 l jednou týdně.

Od té doby u mě byla na dvou kontrolách vždy asi po měsíci a půl. Při první řekla, že jí zmizely bolesti kloubů na rukách, mnohem lépe se jí chodí, záda ji už nebolí, dřív se po sezení musela vždy srovnat a bylo to bolestivé, to už není. U polyneuropatie výrazná změna – cítila ji nad kolenem před léčbou, jako svírající punčochu, a nyní to sestoupilo pod koleno, podle Heringova zákona shora dolů. Před autopatií se podlamovala při vstávání levá noha v kyčli, za 14 dní po začátku braní AP to zmizelo. Pokračovat 2 l DV jednou týdně, případně zvýšit na 3 až na 3,5 l, pokud by ubýval účinek.

Druhá kontrola: Před koncem tříměsíčního používání autopatické lahvičky se některé již odstraněné symptomy začaly vracet – začaly pobolívat klouby a noha se zase hůře ohýbala. Jakmile však vyměnila lahvičku, začalo se to rychle srovnávat. Také zvýšila množství vody na 3,5 litru a zkrátila interval na ob den. Cítí se velmi dobře. Poruchy řeči nejsou.

Poslední kontrola byla v listopadu telefonicky, sám jsem jí ze zvědavosti zavolal, přesně půl roku po zahájení léčby: Nemá žádné potíže, obvyklá růžovka na podzim nebyla, zlepšení z minulých kontrol přetrvávají, únava není. Dál bere deset druhů léků denně, jako před autopatií. Uzdravení z vážného stavu po mrtvici + mnoha dalších potíží trvalo tedy méně než půl roku!. Případ klade řadu otázek:

– Jak je možné, že to šlo tak rychle? A to při nadprůměrně velkém příjmu chemických prostředků? Možná odpověď: Skrytý stav duše a těla, karma, zásluhy.

– Jak to, že už pak nikdy nepřišla, ačkoliv uplynul víc než rok? Jedna z možných odpovědí: Hledá nyní, jak se vyrovnat psychicky a sociálně se zásadně zlepšenou úrovní zdraví. Jak snížit psychickou a sociální identifikaci s nemocí.

– Dělá dosud autopatii? Odpověď: Kdo ví? Spíše ano. Jednak jsem jí při posledním rozhovoru doporučil jít v případě ubývání účinku na 4,5 l DV a je možné, že na tom je dosud. Protože nemá potíže, nepotřebuje konzultovat. Navíc, její příbuzná prošla kurzy autopatie a možná jí nyní radí sama, což by bylo logické. Ale jsem si jist, že psychické a sociální vyrovnání se s tak rychlou změnou nemusí být jednoduché. A to jak pro ni, tak například i pro její lékaře, kteří jsou konfrontováni s naprosto nečekanou proměnou. Budou na to reagovat změnou přístupu k případu? Nebo se po této autopatické půlroční epizodě zase všechno začne vracet do původního stavu? Škoda, že na tyto otázky nejsem a možná nikdy nebudu schopen odpovědět. Je dobré, když klient po vyřešení svých vážných problémů ještě nějaký čas svého poradce navštěvuje. Tendence k onemocnění nemusí být ještě odstraněna a je dobré dál, možná ve trochu vyšší potenci a v prodlouženém intervalu, opakovat.

Musím říci, že jsem se někdy setkal i s tím, že se lidé po úspěšné léčbě od autopatie odvrátili, a myslím si že právě proto, že pro ně adaptace na nový, zdravější či zdravý, statut mohla být obtížná. Částečně to zaznělo i v dříve citovaném případě mladé dámy, které trvalo tři roky, než se zas vrátila po návratu potíží k autopatii.

Nabytá svoboda znamená rozhodovat se mezi více možnostmi, klade na člověka tedy jisté nároky, které tu před tím nebyly. Do popředí vystupuje odpovědnost: Sám jsem odpovědný za to, co se se mnou děje. A také s lidmi kolem! Vzpomínám si na jeden případ, kdy si mladá, profesně velmi úspěšná dáma vyléčila alergie, silný ekzém, migrény a řadu dalších potíží a byla několik let velmi spokojenou klientkou. Ale pak mi řekla, že je velmi rozhozená z toho, že její příbuzná vážně chronicky onemocněla. Zeptal jsem se, zda se jí někdy zmínila o autopatii. Řekla, že o autopatii nikdy nikomu nic neřekla. Žila v prostředí byznysu a myslela, že by to nikdo nepochopil. A pak už nepřišla. Zřejmě autopatii opustila. Šlo o odmítnutí odpovědnosti. Odmítla vzít odpovědnost za stav své sestry tím, že by jí poradila autopatii. Konflikt svědomí si možná vyřešila tím, že autopatii asi opustila. Mnozí z nás nejsou na tuto svobodu významně ovlivňovat život svůj i jiných lidí zvyklí a představuje pro ně jistou výzvu. Někteří lidé si neuvědomují to, co hezky vyjádřil švýcarský psycholog C.G. Jung, když řekl, že kdo léčí ostatní, léčí i sebe. Všichni jsme navzájem propojeni, ať už si to uvědomujeme nebo nikoliv. Takže když vědomě odmítneme nebo zatajíme možnou pomoc někomu blízkému, i když třeba z toho důvodu, že si myslíme, že by ji stejně nepřijmul, můžeme tím odmítnout pomoc také sobě.

Krátká paměť – setkal jsem se také s případy, kdy si lidé něco chronického vyléčili, ale po čase na autopatii zapomněli. Vzpomínám si na jeden telefonát, jakási paní mi volala, že ke mně kdysi, před sedmi lety, chodila s chronickým kašlem, a ten pak zmizel, a ona se nyní ptala, jaký jsem jí tehdy doporučil homeopatický lék, že by si ho ráda zopakovala, protože se teď po sedmi letech ten kašel začíná vracet. Podíval jsem se do svých záznamů a opravdu jsem ji tam našel. Chronický kašel jí zmizel po jedné dávce autopatie. Když jsem jí to řekl, nemohla si hned vzpomenout, o čem vůbec mluvím… A pak zklamaně povzdechla: „Jo ta… ta autopatie… škoda, já jsem doufala, že mi poradíte nějaký lék.“

Nakonec se musíme zeptat, zda je 100% trvalé zdraví vůbec možné a zda vůbec někdy někdo takového zdraví dosáhl. Podle definice WHO je zdraví nejen nepřítomnost nemoci, ale i stav tělesné a psychické pohody. Tedy stav v dnešním světě nesmírně vzácný. Trvale určitě udržitelný není, protože vše se stále mění. Nic není trvalé. Život má cyklus zrození, dětství, mládí, dospělosti, stáří a zániku těla i sociálního ega. Vědomí se proměňuje, ale pokračuje. Z tohoto koloběhu zrození, jak říkají např. buddhisté, není úniku, pokud nejsou splněny jisté poměrně náročné vnitřní podmínky. Přesto můžeme dosáhnout navzdory nepřátelským vlivům toho, že se symptomy, původně existující u chronicky nemocných hodně uvnitř a vyvolávající silné utrpení, přesouvají blíže k povrchu s utrpením výrazně menším a s obdobím bez potíží výrazně delším a máme hodně případů, kdy si lidé odstranili chronické potíže a dosáhli s autopatií dlouhé doby, roků, bez jakýchkoliv patologických symptomů. I pohoda, pro mnoho dnešních lidí zcela neznámý pojem, je dosažitelná, na chvíli, na měsíce a roky. O tom jsme se už také přesvědčili. Zásadně se na tom může podílet nejen autopatie, ale i vnitřní skrytý stav ducha a těla – karma. Celkový přístup k životu-vědomí, založený na poznání jeho proměnlivosti, mající ovšem své zákonitosti,  ale také jeho nepomíjivosti a z toho plynoucí odpovědnosti.

100% zdraví je ideál, jemuž se lze přiblížit, ale jeho dosažení leží za hranicemi toho, co nazýváme léčbou.

Sladké překvapení na konci konference. Dík.

¹ http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_225_report_en.pdf

² http://medialib.kam.cz/download/ruzne/zprava_vyzkumu_buh_ano_cirkev_ne.pdf